První kresby Pin-Up se objevily v Americe počátkem 20. století, když mistři propagace od firmy Coca-Cola, přišli s jednoduchou, ale účinnou reklamní metodou: na pokračování publikovali vyobrazení sexy dívek v různých situacích s logem nebo výrobkem firmy.

Rozkvět Pin-Upu přišel s 30. léty, kdy se na titulních stránkách periodik začaly objevovat smějící se dívky v rozevlátých sukních, odhalujících nohy vysoko nad kolena. Je pravda, že tehdejší americká puritánská společnost oficiálně hleděla na tento trend hodně svrchu, na druhé straně však stál obrovský komerční úspěch a zájem čtenářů.
Jeden časopis za druhým přecházely na tento nový způsob propagace a stále více zákazníků si je kupovalo především kvůli jejich poutavým obálkám.

Objevila se také periodika věnovaná výhradně tématu Pin-Up např. Beauty Parade, Eyeful, Flirt, Titter, Whisper či Wink. Je dobré poznamenat, že čtenáři takových časopisů nebyli jen muži, ale i ženy. Zatímco muži měli své fantazie o tom, jaké by bylo být se sexy Pin-up kráskou, ženy snily o tom jaké by bylo sexy Pin-up kráskou být.

Stránky s dívkami byly z časopisů vytrhávány a řidiči náklaďáků si je vylepovali ve svých kabinách, objevovaly se na stěnách ubytoven i na skříňkách v šatnách. Smějící se krásky tak dostaly přezdívku Pin-Up Girls (z angl. Pin-Up = připevnit napínáčky).

Zaměstnání v oboru Pin-Up začalo být velmi prestižní záležitostí. Někteří vydavatelé platili 1000 dolarů za obrázek, z nichž často polovina byla určena dívce, která stála umělci modelem. Mnoho dívek nezůstalo anonymních a často se brzy objevily na stránkách časopisů také jako fotomodelky.

Ve čtyřicátých letech, kdy se obrázky Pin-Up objevovaly v kalendářích pro vojáky, vzniklo také označení „dívka ze sousedství“, které nápaditě vystihovalo nenucenou přirozenost ilustrací. Pin-Up Girls doprovázely vojáky prakticky všude: byly na trupech letadel, na věžích tanků i na pláštích střel.

Celé kouzlo Pin-Up spočívá v situaci: sukně se náhodou zachytí za kliku dveří a poodhalí dívčí prádélko, elastický opasek praskne právě ve chvíli, kdy má dívka obě ruce plné…
Zábavné scény vznikaly na pozadí dobře známých dekorací malých amerických měst, živé a přesné vyobrazení detailů podtrhovalo „realismus“ pikantních situací. Dlouhonohé dívky se staly obrazem vysněného amerického každodenního života, jemuž dodávaly nezaměnitelně atraktivní příchuť. Nejdůležitějším pravidlem Pin-Up je, že to , co má být vyjádřeno, nesmí být vyobrazeno přímo, ale pouze náznakem. Větrem nadzdvižená sukně, světlo ohně z krbu prosvěcující tak akorát průhlednou spodničku. Stejně jako u dobré povídky, platí i zde, že právě to, co není vyřčeno naplno, vytváří hloubku příběhu.

V padesátých letech se malíř Gil Elvgren a jeho kolegové Edward D'Ancona, Earl Moran a Edward Runci pokusili přitáhnout pozornost veřejnosti vygradováním sexuálního aspektu Pin-Upu.

Objevily se tak obrázky dívek zakrytých pouze ručníkem nebo vějířem nejodvážnější umělci neváhali vyobrazit ženské poprsí. Poté Pin-Up vstoupil do období baroka, pózy se staly méně reálnými a dívčí úsměvy více strojenými. Když se v průběhu 70. let vydavatelé začali více orientovat na módu, roli Pin-up umělců začali plnit reklamní fotografové. Na stránkách kalendářů se objevovaly supermodelky zachycené ve fascinujících lokalitách. Ačkoliv tento trend přetrvává dodnes, nelze říci, že je umění pravého Pin-Up mrtvé – v odkazech původních mistrů Pin-Up pokračují současní umělci jako Olivia De Berardinis, Hajime Sorayama a další.

A co má Pin-Up společného s tématem punčoch? Obojí velice nenuceně dokáže navodit představu věcí příštích aniž by zacházelo popisných detailů. Není proto divu, že častým motivem ilustrací bylo "náhodné" odhalení lemů dívčiných punčoch. Ostatně se o tom můžete osobně přesvědčit v nové obrázkové galerii s názvem "Punčochy a umění Pin-Up".

Mák